Svého rozhodnutí jsem nikdy nelitoval

Osobně si cení pozitivního přístupu, pracovitosti a dobrosrdečnosti. Vlastností, jež měl možnost poznat právě při pandemii COVID-19, protože byl mj. dva měsíce de facto non-stop v čele koordinačního týmu našich studentů dobrovolníků, kteří spontánně utvořili iniciativu Dobro1lf a zapojili se do boje s koronakrizí na všech frontách. Nemá rád nedochvilnost, i když sám si prý akademickou čtvrthodinku občas protáhne. :) David Kulišiak, student 6. ročníku všeobecného lékařství, lektor výuky anatomie a místopředseda Akademického senátu 1. LF UK. 

Jak jste iniciativu studentů dobrovolníků vnímal? 

Velmi pozitivně, přestože v podstatě všechny okolnosti byly zpočátku hodně chaotické a nikdo nic moc nevěděl. Ale opravdu mile mě překvapil zájem našich studentů, kteří se okamžitě chtěli zapojit do boje proti epidemii. Zhruba do týdne od zahájení činnosti Dobro1lf se nám přihlásilo několik stovek dobrovolníků a aktuálně jich evidujeme asi dvanáct set. Ujistil jsem se, že naši studenti mají lidskou tvář a mohou být vzorem pro ostatní. Obecně mi celá krize vlastně dala větší naději a víru v lidstvo. Veřejnost se najednou semkla. Lidé spontánně začali šít roušky, sousedé si byli ochotni donést nákup a vzájemně si pomáhat. I nám se stalo, že nás kontaktovalo několik společností z veřejného sektoru a nabídlo dobrovolníkům své produkty – kávu, obědy… 

Zaváhal jste, zda se do dobrovolnické činnosti zapojíte? Třeba i z důvodu, že se nedostanete domů na Slovensko? 

Vůbec, právě naopak. Věděl jsem, že pro mě existuje jediná možnost. S nadsázkou řečeno, buď pojedu domů navždy, anebo nikdy. Rozhodl jsem se zůstat v Praze. 

Co vám při koordinaci studentů a spoluorganizaci studie kolektivní imunity dalo zabrat nejvíce? 

Na začátku bylo samozřejmě nejdůležitější obklopit se skvělými lidmi, kteří budou schopní a ochotní pomáhat. Naštěstí jsem natrefil na opravu výborné kolegy, s nimiž jsme vytvořili fungující organizační a koordinační tým. Následně již vše fungovalo, jak mělo. Asi nejobtížnější byla komunikace s HR odděleními jednotlivých zdravotnických zařízení, která někdy nebyla úplně optimálně nastavena a pár dní trvalo, než jsme našli tu správnou kompetentní osobu, se kterou bychom měli poptávku po dobrovolnících řešit. Pokud se týká studie, nejnáročnější to bylo hlavně s jejími účastníky. :) Chápu, že atmosféra ve společnosti byla vypjatá, ale nejen mě hned první den testování v Kateřinské zahradě nepříjemně překvapilo chování některých jednotlivců. 

Během pandemie Covid-19 jste si tedy vyzkoušel i manažerskou práci, a to je nepochybně cenná zkušenost… 

… obrovská! Bohužel tedy nepřišla za úplně příznivých okolností, nicméně i tak jsem za neskutečně rád. Na jedné straně mi sice vzala dva měsíce studia a přípravy k závěrečným zkouškám, na druhé mi strašně moc dala. Musel jsem najednou řešit spoustu věcí – od technických záležitostí přes právní či ekonomické aspekty až po koordinaci několika stovek lidí nebo spolupráci s různými subjekty. Vše záviselo hlavně na dobré komunikaci. Myslím si, že na celý náš tým to mělo velmi pozitivní dopad, neboť jsme objevili vlastnosti, o kterých jsme si ani nemysleli, že je máme nebo že je na medicíně využijeme. 

Jak jste pěstoval psychickou odolnost? 

Medicína už mě za ty roky vytrénovala dostatečně. Nebyla to jen příprava na zkoušky, ale také náročnost každodenních extrakurikulárních aktivit, které jsem provozoval. Například působení v našem akademickém senátu, lektorování na Anatomickém ústavu, fiškusování na různých klinikách, brigády… Nicméně během pandemie jsem se vždy těšil do našeho zázemí Dobro1lf, protože tam byla opravdu vynikající komunita. Nebudeme si hrát na zachránce světa, doufali jsme však, že i my studenti můžeme malou troškou přispět ke zlepšení nastalé situace. A to mi dávalo sílu. 

Plánujete, že bude Dobro1lf fungovat i nadále? 

Poté, co byl ukončen nouzový stav, se naše aktivita samozřejmě postupně utlumila. Dobrovolníci měli na výběr, zda budou pokračovat ve svých zdravotnických činnostech, nebo se naplno vrátí k výuce. A s kolegy jsme okamžitě začali řešit, jakou formu Dobro1lf bychom chtěli zachovat a zda ji nechat stále naživu. Zdálo se nám, že by byla strašná škoda nepokračovat v něčem, co má alespoň minimální potenciál do budoucna. Osobně bych byl samozřejmě moc rád za zachování inciativy, ale vím, že pro ni musíme najít ten správný směr. To je nyní otázkou. Přemýšleli jsme, že bychom ji mohli vést jako určitou „pracovní agenturu“, v tom smyslu, že bychom studentům v klinických ročnících nebo i jiným zájemcům pomáhali zprostředkovat krátké stáže v různých zdravotnických zařízeních. Během pandemie jsme totiž měli skvělou spolupráci třeba se zdravotnickou záchrannou službou. Vše nicméně vyžaduje personální zajištění a doteď se každý učil nebo měl zkoušky.

Proč jste se vlastně rozhodl jít na medicínu, do ČR a na 1. LF UK? 

Na medicínu jsem nikdy nechtěl. :) Ani jako dítě, ani během střední školy. Bavil mě dějepis a jazyky, takže jsem se původně chtěl vydat spíše směrem práva, politologie nebo mezinárodních vztahů. Zlom přišel na začátku čtvrtého ročníku gymnázia, kdy jsem si na poslední chvíli změnil maturitní předměty z dějepisu a občanské nauky na biologii a chemii. Říše rostlin a živočichů mě moc nebrala, ovšem biologie člověka a genetika ano, ty mě zajímaly vždy. A když mi mamka, která patnáct let pracovala jako zdravotní sestra, řekla, že práce, kterou člověk může dělat v medicíně, je krásná, každý den jiná a pokaždé bude mít svou hodnotu, pomohlo mi to dospět k rozhodnutí. Podal jsem jedinou přihlášku na medicínu, a to na 1. LF UK. Řekl jsem si, že vyzkouším jen Jedničku a pokud se nedostanu, bude to znamení, že se mám vydat jinam. Nakonec jsem přijímačky udělal a následně jsem si stanovil další metu – první ročník. Pokud se mi podaří projít prvákem, anatomií, a najdu smysl v tom, co studium medicíny přináší, pak tu zůstanu. A už jsem v šestáku! 

A nelitujete toho? Vybral byste si medicínu a Jedničku znovu? 

Na to je u mě velmi jednoduchá odpověď – jednoznačně vybral. Naše fakulta je největší, nejstarší a má i různé další superlativy ve stylu „nej“. Dává nám tak opravdu mnoho možností. Na druhé straně, každá fakulta má své tradiční zaměření, ve kterém vyniká a je tedy na každém, aby zvolil, co mu nejvíce konvenuje. Své volby jsem ale ani jednou nelitoval, a kdybych se měl rozhodovat znovu, určitě bych šel zase na medicínu a zase na Jedničku. 

Čeho si na naší fakultě ceníte nejvíce? 

Určitě toho, že je jednou ze čtyř zakládajících fakult Karlovy univerzity a její historie se píše již skoro sedm set let. A pak si také myslím, i když nevím, zda si to můžu dovolit tvrdit, že právě na 1. LF UK se koncentruje nejvíce špiček ve svém oboru. Jako studenti si dobře uvědomujeme a vážíme si toho, že i knížky, ze kterých se učíme, napsali naši profesoři nebo osobnosti, které jsou uznávanými autoritami. To hovoří samo za sebe, protože tím nejvzácnějším darem, co nám fakulta může dát, jsou právě osobní zkušenosti daných odborníků. 

Co vás přimělo kandidovat do akademického senátu? 

Poprvé jsem kandidoval před čtyřmi lety. V té době jsem již byl členem fakultního florbalového a plaveckého týmu, působil jsem jako tutor i lektor na anatomii, takže jsem Jedničku začal poznávat stále více. Chtěl jsem proto prezentovat názory lidí, s nimiž jsem se setkával, a zdálo se mi, že v určitých oblastech bych mohl fakultě přispět k dalšímu rozvoji. Při posledních volbách, svých druhých, jsem zvažoval, zda budu znovu kandidovat, protože mě čekal poslední ročník studia. Nakonec mě pár lidí z předešlého senátu přesvědčilo, abych do toho šel a pokračoval v rozpracovaných projektech. Mám třeba radost, že se nám po několikaměsíčním úsilí podařilo prosadit některé změny v kurikulu všeobecného lékařství, které už mají definitivní podobu a na nichž pracovalo velké množství lidí. Ukázalo se, že všechno má svůj čas a že postupnými kroky se změny dosáhnout dá. 

Jak si teď užíváte funkci místopředsedy senátu? 

Nesmírně si toho vážím, přestože jsem s tím vůbec nepočítal. A funkce samotná? Je velmi náročná a pro moji osobu vlastně „riziková“. :) Snažím se pro nás studenty udělat maximum, protože si mě a mé kolegy senátory zvolili jako své zástupce a vložili do nás důvěru. To však často znamená také přesvědčovat akademiky, kteří budou třeba předsedat u státních zkoušek, nebo jim odporovat, i velmi důrazně, což pro mě není úplně jednoduché. Diskuse je však vždy velice korektní. Bez podpory mých skvělých kolegů senátorů by to samozřejmě nešlo, senát je týmovou disciplínou. 

Vnímáte tedy zapojení studentů do vedení fakulty jako důležité? 

Určitě. Studenti tvoří akademickou obec, jsou tu pro fakultu a fakulta by tu měla být pro ně. Je proto podle mého názoru dobře, že jsou součástí senátu, odborných komisí či poradních orgánů vedení školy a mohou svými hlasy přispět ke směřování fakulty. V tomto jsme nesmírně rádi za přístup spectabilis, pana děkana, jenž podporoval zapojení studentů v míře, která nemusí být na ostatních domácích nebo světových fakultách samozřejmostí. Jako studenti si pochopitelně velmi vážíme všech našich odborníků a kapacit, chceme ovšem nabízet také náš pohled na věc, z druhé strany barikády. Pokud tedy chceme fakultu stále posouvat dopředu, musí mezi oběma stranami fungovat dialog a zpětná vazba. 

A berou to studenti zodpovědně? 

Jako člen kolegia, senátu a pracovní skupiny si za sebe dovolím tvrdit, že nadmíru zodpovědně. Řekl bych, že zástupci studentů svou práci odvádějí dobře a jejich názor je slyšet. 

Do jakého oboru míříte po škole? 

Odmalička jsem zvyklý pracovat rukama, takže mířím spíše do manuální části klinické medicíny, a tou je chirurgie. Zatím nejsem stoprocentně rozhodnutý, zda to bude kardiochirurgie, neurochirurgie, břišní chirurgie, ortopedie… Zároveň bych chtěl zůstat věrný své alma mater a pokračovat zde jako postgraduální student. 

Co nejraději děláte, když nestudujete? 

Mým největším koníčkem je, mimo jiné, určitě sport. Musím ovšem přiznat, že jsem ho poslední dobou trochu zanedbával – jak kvůli omezením v nouzovém stavu, tak i proto, že si škola vyžaduje fokus na dvě stě procent a aktivity v senátu či Dobro1lf mi zabraly kompletně všechen čas. Také už se těším, až se s kamarády potkáme na pivu v Mrtvé Rybě. 

Našel jste si v Praze oblíbená místa? 

Za poslední měsíce to určitě bude děkanát! :) Jak jsem zmínil, měli jsme tu jako dobrovolníci své zázemí, kam jsem se těšil víc než domů. Mimo školu mám rád místa, kde jsem bydlel a kde jsem poznával život v Praze z různých úhlů. Ať už to byla kolej na Jiřáku, Letná v blízkosti krásné Stromovky nebo nyní kousek od náplavky. 

Máte nějaké životní vzory nebo motto? 

Vzorem jsou pro mě určitě moji rodiče. Taťka, který celý život tvrdě fyzicky pracuje, se řídí tím, že za člověka by měly mluvit hlavně jeho výsledky, a vždycky mi říkal, abych si „nikoho a nič nenechal postaviť do cesty“. Mamka mi pak radila, abych dělal v životě to, co miluji, nebo miloval to, co dělám. 

jat