Stopy pražské lékařské fakulty v dějinách konventu alžbětinek

Je tomu zhruba tři sta let, co do Prahy přišly sestry alžbětinky. Založily zde první ženskou nemocnici, která se stala na nějaký čas druhou největší nemocnicí v Praze. V průběhu času v ní působila řada významných lékařů pražské lékařské fakulty, další zde vykonávali praxi jako medici. Dnešní Nemocnici sv. Alžběty funguje jako léčebna dlouhodobě nemocných a poliklinika a po letech ji opět provozuje alžbětinský konvent.

 

Zatímco muži měli v Praze svoji nemocnici v podobě špitálu milosrdných bratří Na Františku už od roku 1620, ženám podobné zařízení scházelo. Změnily to sestry alžbětinky, které do Prahy přišly v roce 1719. Karel VI., císař Svaté říše římské a král český zprvu založení alžbětinského kláštera v Praze odmítal z důvodů jeho nejistého financování, ale díky podpoře několika movitých šlechtičen v čele s hraběnkou Justinou ze Schönkirchenu se podařilo získat dostatečné prostředky ke složení základního kapitálu jak pro provoz kláštera, tak přidružené nemocnice. Vznik nemocnice navíc podpořil tehdejší děkan pražské lékařské fakulty Jan František Löw z Erlsfeldu. 

 Už v lednu roku 1722 tak Karel VI. ve Vídni vydává zakládací listinu, která povoluje alžbětinkám zakoupit dům Dlouhoveských v ulici Na Slupi spolu s přilehlou zahradou a postavit zde klášter s nemocnicí a vlastní lékárnou. 

Duchovním mottem sester byl verš z Matoušova evangelia: „Cokoli jste učinili jednomu z těchto nepatrných bratří, mně jste učinili.“ Sestry pečovaly o nemocné nejen po fyzické stránce, ale také spirituální – vzdělávaly je v katolické víře, předčítaly jim nebo se s nimi modlily. Pracovaly jako ošetřovatelky, ti vzdělanější asistovaly u chirurgických operací a samy předepisovaly léky. V nemocnici od počátku působili také lékaři, kteří sestry vzdělávali, dohlíželi na péči a sami se na ní stabilně podíleli. 

Významná a vytížená nemocnice 

Kostel Panny Marie Sedmibolestné byl vystavěn v letech 1722–1728. Stavba nového kláštera a nemocnice započala v roce 1726 a dokončena byla na počátku 30. let. Konvent se rozrůstal a v roce 1736 v něm již působilo 34 sester alžbětinek. Každé lůžko a jeho obsazení muselo být stejně jako fungování kláštera dotováno z darů, tzv. fundací, protože péče měla být pro pacientky principiálně bezplatná. Přesto se dařilo počet lůžek a „objem péče“ zvyšovat. V době otevření nové nemocnice tu bylo ročně hospitalizováno zhruba 100 pacientek, v polovině století 400–500 a ke konci století již roční počet pacientek mnohdy přesahoval tisícovku. Obdobně se navyšovalo i množství lůžek – z původních šesti, kterými konvent disponoval při svém vzniku, se postupně jejich počet navýšil na 50. Ani to však nestačilo, některé pacientky musel být ukládány na zem. Kromě toho se zde mohly ženy nechat ošetřit i ambulantně, nejčastěji šlo o pouštění žilou a extrakci zubů, ale také o ošetření drobných poranění a úrazů. 

Vlivem francouzských revolučních válek a válek napoleonských a s tím souvisejícího zhoršení ekonomické situace se začal klášter na počátku 19. století zadlužovat. Přes podporu dobrodinců klášter i nemocnice materiálně strádaly a jejich budovy chátraly. V roce 1811 bylo rozhodnuto, že finanční schodky kláštera pokryje ze svých fondů státní pokladna. Nemocnice se musela zavázat, že bude plnit některé administrativní povinnosti, jaké měly už tehdy i ostatní nemocnice, a že se sestry budou vzdělávat například v základech chirurgie nebo farmacii. Alžbětinky se pak „na oplátku“ významně zapojily do péče o raněné vojáky a válečné invalidy po bitvách s Napoleonovými vojsky u Chlumce a u Lipska v roce 1813. 

Lékaři a profesoři u alžbětinek 

Péči o nemajetné pacienty od konce 18. století začal přebírat stát, v roce 1790 již vznikla Všeobecná nemocnice, kam byly některé pacientky převáženy, ale množství lůžek a pacientek v nemocnici alžbětinek zůstával i v 19. století přes určitá kolísání (způsobená například epidemií cholery po prusko-rakouské válce v roce 1866) podobný nebo mírně rostl. Rostl ostatně také počet obyvatel Prahy – během jednoho století vzrostl z 80 tisíc na půl milionu. Množství lůžek se až do první světové války nakonec ustálil na 68. 

Sestry pracovaly v nemocnici jako ošetřovatelky, asistentky při chirurgických operacích nebo lékárnice. Nemocnice měla dva stálé lékaře – internistu a ordináře, později chirurga – z nichž jeden byl primářem (později měla nemocnice také primáře chirurgicko-gynekologického oddělení). Dále v nemocnici působili stálí nebo příležitostní chirurgové především z Všeobecné nemocnice i pražské lékařské fakulty. 

Mezi nejvýznamnější lékaře, kteří zde zastávali pozici primáře, patřil ke konci 19. století profesor chirurgie na pražské lékařské fakultě František Michl. Jeho nástupcem, který jako primář figuroval v nemocnici alžbětinek až do 50. let 20. století, se stal internista Jaroslav Lenz. Externě v nemocnici působili například profesor gynekologie a porodnictví Václav Rubeška nebo profesor chirurgie Rudolf Jedlička. Před začátkem první světové války do nemocnice nastoupil doktor Adolf Maixner, který se později stal lékařem Tomáše Garrigue Masaryka, Edvarda Beneše a Emila Háchy.

V nemocnici se prováděly náročné chirurgické zákroky jako například laparotomie, operace slepého střeva a kýly nebo amputace končetin či prsu. Léčba se postupně stávala stále úspěšnější a úmrtnost pacientek klesala. Během 20. století se nemocnice stala fakultním a vědeckým pracovištěm, takže sem na praxi docházeli také medici. 

20. století a návrat alžbětinek do kláštera 

V průběhu první světové války nemocnice znovu ošetřovala raněné vojáky, po jejím konci léčila také desítky pacientek se španělskou chřipkou. Za první republiky nemocnice opět prosperovala, modernizovala své zázemí a technické vybavení, rostla úroveň péče a narůstal počet lůžek, jenž dosáhl ve 30. letech čísla 140. Velký důraz kladly alžbětinky na vzdělávání sester, které proto docházely do zdravotnických škol mimo klášter. Funkci primáře nadále zastával Jaroslav Lenz, jako ordinář působil zmíněný Adolf Maixner.

Po druhé světové válce hodlaly sestry Alžbětinky pokračovat ve stejném duchu jako za první republiky, ale změna režimu jim to záhy znemožnila. Komunisté kláštery – ženské i mužské – systematicky ochromovali, redukovali nebo úplně likvidovali. Dotklo se to pochopitelně i kláštera alžbětinek Na Slupi a jejich nemocnice, která byla v 50. letech zestátněna. Poslední alžbětinky odešly z kláštera v roce 1957. Po roce 1989 se sem začaly zase vracet, byť z původního konventu zůstalo naživu pouze devět sester. S rekonstrukcí zpustlého kostela a klášterních budov pomáhali dobrovolníci, finančně také konventy alžbětinek v zahraničí. Činnost konventu v Praze sestry obnovily v roce 1992, ale počty sester se těm prvorepublikovým už nepřiblížily – v současnosti konvent tvoří tři sestry. Přesto alžbětinky v roce 2019 znovu převzaly záštitu nad péčí o nemocné, když dnešní Nemocnice sv. Alžběty přešla opět pod jejich správu. 

mal 

Zdroj: Kuchařová H, Křečková J. Dějiny konventu sester alžbětinek. Praha: Konvent sester alžbětinek v Praze, 2020