Zažil fakultní nemocnice finančně zdravé i finančně nezdravé. Nemocnice s firemní kulturou extrémně silnou i velmi slabou. A nemocnice, které mají personálu dostatek i nedostatek. Poznal tedy oba extrémy
a umí s nimi žít, i když srovnat se to prý nedá. Vrcholným uměním managementu je podle něj budit dojem, že vše funguje samo a že ho nikdo k ničemu nepotřebuje. David Feltl, nový ředitel Všeobecné fakultní nemocnice v Praze (VFN), se kterým jsme si povídali krátce po jeho uvedení do funkce. U rozhovoru nechyběl ani děkan Aleksi Šedo.

Asi před deseti lety jste prohlásil, že v Praze jste zažil spíš překážky než šance, proto jste odešel do Ostravy. Teď ale šance v hlavním městě přišla.

D. Feltl: Evidentně! Svou úvodní pražskou kariéru jsem měl hodně odpracovanou a měl jsem pocit, že stagnuji. Když přišla nabídka z FN Ostrava, neváhal jsem. Moje angažmá tam bylo 11leté a hodně kontrastovalo s tím, co jsem zažil předtím v Praze. Musím říci, že na to období naprosto nedám dopustit – je to moje srdeční záležitost a vždy už bude.

A. Šedo: Domnívám se, že David prošel dobrou cestou od „son of nobody“ po selfmademana. A tak to má být.

Zleva prof. Aleksi Šedo, děkan 1. LF UK, a prof. David Feltl, nový ředitel VFN.

Proč jste se přihlásil do výběrového řízení na pozici ředitele VFN?

D. Feltl: Jsem bojovně naladěný člověk a šel jsem do toho s vizí, že chci vyhrát a nemocnici posunout výrazně dál. Protože si myslím, že je tady spousta práce.

V čem?

D. Feltl: De facto ve všem. Nemocnice má pro pacienty stále extrémně dobré renomé a myslím si, že pro řadu zaměstnanců, zejména lékařů, je prestižní tady pracovat. Nicméně momentální situace, především finanční, je tragická. Pokud se v nejbližší době něco nestane, VFN nebude schopna investovat do lidí, technologií, rozvoje… A začne opravdu připomínat muzeum nejen tím, jak je stará, ale i tím, jak bude vnitřně vyčerpaná.

A. Šedo: Určitou výhodou je, že David pochází z naší fakulty. A pozitivní je, že už si od začátku uvědomuje, že jeden z parametrů, proč má VFN dobré jméno, představují zdejší lidé, profíci, medicínské týmy a že bude velmi důležité je udržet. Z mého pohledu je kritické, aby si fakulta a nemocnice pomáhaly, a ne aby se vzájemně táhly ke dnu.

Takže úkolem číslo 1 je napravit finanční situaci VFN?

D. Feltl: Je to úkol číslo 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8… Věnujeme tomu v podstatě celý letošní rok. Ponese to
s sebou hluboké změny, které se dotknou všech, budou bolet, a já musím využít silného mandátu k tomu, aby se staly. Strašně rád bych řekl, že tady postavíme Chobotnici od Kaplického nebo science centrum
s virtuální realitou, ale to můžeme tak za deset let.

Mimochodem, líbí se vám název Všeobecná fakultní nemocnice?

D. Feltl: Líbí a beru ho jako fakt. A víte proč? Protože jsem velmi konzervativní a mám pocit, že každá změna je k horšímu. Na druhé straně se mi nelíbí vizuál VFN a změním ho.

A. Šedo: VFN je zažitá značka, ale ten název mi nepřijde nejšťastnější.

D. Feltl: A jaký by byl lepší?

A. Šedo: Třeba První fakultní nemocnice! :)

Očekáváte, že budete mít podporu z nemocnice a ministerstva zdravotnictví?

D. Feltl: Doufám, že z ministerstva zpočátku ano. Bylo 8 kandidátů, 21 členů komise, dostal jsem 12 hlasů, takže můj mandát určitě není slabý a je jistým bonusem do začátku. Nicméně spoléhat jen na to by bylo naivní. A ohledně nemocnice? Je to jako v každé organizaci – 20 % lidí je klíčových, 70 % běžných a 10 % špatných. Úkolem dobrého manažera je tedy identifikovat tu pětinu klíčových zaměstnanců, kteří nemocnici táhnou a udělají 80 % práce, dostat je na svou stranu a koučovat je.

A. Šedo: Managementu na obou stranách pomáhá, že poznává zaměstnance v různých rolích, zdravotnické a učitelské, což mu umožňuje docela dobře poskládat týmové nastavení a predikovat, co od něj lze očekávat – v dobrém i ve zlém.

D. Feltl: Marná sláva, potkávání se dvou firem na jednom místě je obrovským závazkem, rizikem, ale zároveň gigantickou příležitostí, která může být zábavná a naplňující. Takže jde čistě o to, jak se spolupráce uchopí.

A. Šedo: Každopádně prohra jednoho je i prohrou druhého. Takže společný zájem je akcentovaný, a to
i z hlediska finančních závazků.

D. Feltl: Jistě. Dlouhodobě jsme „odsouzeni“ k tomu, aby to bylo „win-win“.

Je složité sladit potřeby zdravotnictví a školy na jednom místě?

A. Šedo: Pro nemocnici jde samozřejmě o zátěž, o další řemeslo navíc, které ale spolufinancuje fakulta. Ze strany VFN bychom potřebovali pomoci v šíření povědomí, že by se výuka neměla dostávat na druhé místo. Zpětná odezva od studentů nám do jisté míry napovídá, co se na daných pracovištích děje, a je vidět, že klima není všude stejné…

D. Feltl: … opět se potvrzuje, že buď funguje všechno, nebo nic. Jsou kliniky, kde dobře léčí, dobře učí, mají spokojené pacienty i studenty, a jsou kliniky, které prostě nefungují. Neexistuje pracoviště, kde by fantasticky léčili, ale zároveň mediky vyhazovali za dveře. Jednoznačně je to věcí vrcholového managementu kliniky.

Co obnáší vést instituci, která v sobě zahrnuje mnoho rozdílných profesí a de facto mnoho manažerů, šéfů jednotlivých pracovišť?

D. Feltl: Pro mě jsou naprostým základem Ph.D. studenti. Extrémně důležití lidé, kteří jsou mladí, nadprůměrně motivovaní, společně je sdílíme a představují zásobárnu budoucích docentů, profesorů, přednostů nebo excelentních vědců. Navíc od počátku své profesní kariéry vyrůstají ve sdílené firemní kultuře. To mi připadá hrozně důležité. Jestli se má tedy z pohledu HR neboli „lidských zdrojů“ s některou skupinou lidí v nemocnici pracovat opravdu intenzivně, pak jsou to postgraduální studenti.

A. Šedo: To je oboustranné. Dlouhodobě s VFN pracujeme na programu MD/Ph.D., který umožňuje financování lidí jak z rozpočtu fakulty, tak nemocnice. Je pravdou, že kliniky, které opomíjejí postgraduální studenty, začínají krnět, mají problémy s rozvojem, obsazováním vedoucích pozic a podobně.

Kde byste chtěli prohloubit či změnit spolupráci obou institucí?

D. Feltl: Z mého pohledu tady fundamentální problém není, ale všechno se dá dělat lépe a intenzivněji, ať už v oblasti vědy, koordinace investic, rozvojových programů, velkých projektů…

A. Šedo: Řekl bych, že by se měla kvalitativně zlepšit propojenost a diskuze mezi vedeními obou institucí. Nejen mezi hlavními manažery, kde to podle mě nastavíme poměrně snadno, ale i mezi proděkany
a náměstky, aby si byli přímými partnery. Zásadní pak bude nastavení kultury na jednotlivých pracovištích, aby se – pokud možno co nejdříve –, zabránilo vytváření nepřátel druhé strany nebo „trpěného břemene“. To dává možnost společných programů a projektů, které jsme v minulosti nedělali tolik, jak bychom mohli. A je to rozhodně ztráta a škoda. Byl bych také rád, kdyby se nám podařilo zlepšit mentální naladění kliniků, vědců, učitelů. Aby byli hrdou součástí fakulty i nemocnice a měli vyšší stupeň pozitivního sebevědomí.

D. Feltl: Zažil jsem to v USA, kde je hrdost na sebe sama fascinující a pro nás Středoevropany až legrační. Na straně druhé v podstatě záviděníhodná. Pocit sounáležitosti a firemní kultura nám pořád trochu chybějí.

Oba se věnujete onkologii – i když každý z jiného úhlu pohledu. Proč zrovna tento obor?

D. Feltl: V onkologii nejsou simulanti, každý člověk je smrtelně nemocný, a to je obrovská výzva. Chtěl jsem tento obor dělat už asi od třeťáku na medicíně a vybral bych si ho znovu. Tehdy jsme se učili, že vyléčíme zhruba 30 % lidí. Dnes je to 40–45 % napříč populací, u některých nádorů mnohem víc, u jiných mnohem méně.

A. Šedo: Mě z experimentálního pohledu u malignit fascinuje podobnost mezi biologickými
a společenskými principy. Když nefungují komunikační a regulační mechanismy, je to cesta do záhuby. Právě tím, jak se jednotlivé komponenty nádorového onemocnění mezi sebou baví, jak tumor komunikuje
s pacientem, jak si ho bezohledně připravuje, aby mu tam bylo dobře, se zabývá naše Centrum nádorové ekologie. A víme, že můžou existovat cesty, jak do uvedených procesů zasáhnout, aby úspěšnost onkologické léčby byla ještě vyšší než 45 %.

Jak vnímáte pražskou onkologii?

A. Šedo: Nutno říci, že v tom máme závazky oba…

D. Feltl: … ano. Řekl bych, že je co zlepšovat. Letos by měly proběhnout reakreditace KOC – VFN je
v takovém centru společně s Bulovkou a Thomayerovou nemocnicí. Uvidíme, jak se podaří naplnit kritéria reauditů, která ještě neznáme. Onkologický program je pro nás však jedním z velmi důležitých a chceme být na špičce, ať už se týká hematoonkologie nebo onkologie solidních nádorů.

Jak podělíte čas mezi řízení a klinickou práci?

D. Feltl: Letos to bude 95 ku 5 %. Když vše půjde tak, jak jsem si naplánoval, viděl bych to příští rok na 75 ku 25 %.

A. Šedo: Když to půjde dobře, budeš mít času možná ještě méně. :)

D. Feltl: Určitě nechci medicíny zanechat úplně, protože mě pořád baví. Ale do řízení VFN jsem šel i proto, že oborově jsem si splnil vše, co jsem chtěl, a nemám ujímání, že toho teď budu muset na čas nechat.

S čím byste byli spokojeni, až budete jednou opouštět pozice šéfů?

D. Feltl: Aleksi to má snazší, protože má funkční období dané. Každopádně já chci končit v lepší VFN, než jsem začínal.

A. Šedo: Američané říkají: „Selhal, ale selhal lépe než ten před ním“. :)

D. Feltl: Díky za kompliment! :)

jat

Něco navíc o prof. MUDr. Davidu Feltlovi, Ph.D.

V roce 1994 absolvoval 1. LF UK, o pět let později získal specializovanou způsobilost v oboru Radiační onkologie a loni byl jmenován profesorem onkologie. Během své profesní kariéry působil jako sekundární lékař v Nemocnici Na Bulovce, vedoucí oddělení radioterapie ve FN Královské Vinohrady a přednosta Onkologické kliniky ve FN Ostrava, kterou také tři roky řídil namísto tehdejšího ministra zdravotnictví Svatopluka Němečka. Od roku 2017 byl ředitelem Onkologického centra VFN v Praze.

Jste hrdým absolventem 1. LF UK?

Jasně! Když mě pan ministr uváděl do funkce, říkal jsem mu, že si pamatuji svou první cestu metrem na svou první hodinu a dodnes si umím ten pocit revokovat. Teď je pro mě zajímavým zážitkem, až surreálním, fakt, že stojím před přednosty a některými mými tehdejšími učiteli jako jejich šéf.

S rodinou v Ománu na treku ve Wadi Nakhr, tzv. ománském Grand Canyon.

Co máte na své práci nejradši a co naopak nejméně?

Nejméně rád mám papíry a administrativní balast. A vůbec nejradši mám lidi, kteří se neřídí, ale koučují. Tedy takové, co sami chodí s nápady a hýří energií, kterou si od nich můžu brát, jen ji usměrňovat a spíše jim radit, než je muset regulovat, něco jim zakazovat a vytýkat.

Dokáže vás ještě něco překvapit?

Vždycky. Pořád. Každý den.

Co vám zlepšuje náladu?

Sport, jídlo, pivo, víno, FC Liverpool.

Jak relaxujete?

Mám tolik zájmů, že je nestíhám. Zbožňuji „hardcore“ cestování do „podivných“ zemí, většinou s batohem, letenkou a prvním noclehem. Byli jsme s rodinou třeba v Tádžikistánu a prošli Pamír nebo procestovali Bosnu a Hercegovinu jen se stanem, letos se chystáme transsibiřskou magistrálou přes Rusko. Taky mě baví vaření, u toho si odpočinu, a moderní architektura 20. století.

V Tádžikistánu s rodinou a hostitelkou u jezera Jašil-Kul.

Cítil byste se v systému českého zdravotnictví jako pacient pohodlně?

Záleží na tom, s jakou by to bylo nemocí a v jakém zdravotnickém zařízení.

Jak pečujete o své zdraví?

Docela se mi to daří. Hodně sportuji, běhám dlouhé tratě a jezdím na silničním kole. Mám totiž závislost na endorfinech vyrobených během sportu, takže když mě něco bolí a nemůžu sportovat, jsem strašně protivný. Dvakrát za měsíc jdu také na fyzioterapii nechat si promasírovat celé tělo. Fyzicky se cítím velmi dobře.

jat

Foto: Veronika Vachule Nehasilová a archiv D. Feltla